Není sporu o tom, že dění ve Spojených státech, které předcházelo vzedmuté vlně demonstrací za rovný přístup k Afroameričanům, bylo děsivé. George Floyd zoufale upící pod kolenem bezohledného policisty je něčím, čemu bych nevěřil, že kdy uvidím. A onen trochu výsměšný výraz osoby povolané strážit zákon a ochraňovat životy, zdraví a majetek, dodává celé scéně děsivý nádech hororu s psychopatem v hlavní roli. Reakce nejen afroamerické, ale i hispánské a bělošské komunity ve Spojených státech na sebe – naprosto pochopitelně – nenechala dlouho čekat. Ctnostný záměr poukázat s heslem Black Lives Matter na odlišný přístup policistů k bělošské a jiné než bělošské populaci se ale v některých částech Spojených států velmi brzy zvrhl do rabování a bezuzdného žhářství. Proti pokojným demonstracím nemám zhola nic, s eskalací násilí se ale ztotožnit zcela jistě nemohu.
Dění ve Spojených státech a heslo Black Lives Matter se (opět) rozšířilo po celém světě během pár okamžiků. Pokojné evropské demonstrace byly důstojným a razantním odmítnutím rasismu ve všech ohledech. Opět naprosto souhlasím. Ovšem jakým způsobem se vyrovnat s rasismem minulosti, rasismem, který byl naprosto běžnou součástí společností osmnáctého a devatenáctého, nebo snad ještě dřívějšího, století?
Toto vyrovnávání nabralo – z mého pohledu – velmi nešťastný ráz napříč celou Evropou. Činy předků se začaly posuzovat optikou dneška. Padaly sochy Leopolda II. v Belgii, Edwarda Colstona ve Velké Británii nebo Kryštofa Kolumba a Jeffersona Davise ve Spojených státech. Ani v nejmenším neobhajuji genocidu posvěcenou Leopoldem II. v Kongu nebo profitování na obchodu s lidmi Edwardem Colstonem (resp. otrokářství jižanských států USA jako celek), ale přesto – nejsou právě tyto monumenty osobností, k nimž dřívější generace vzhlížely, mementem nejen toho dobrého, co vykonaly, ale právě i toho špatného? Není jejich existence skvělou příležitostí pro diskusi nad vývojem společnosti, nad tím, kam se posunulo vnímání lidských práv, kam dospěla naše společnost jako celek? Stržení sochy je akt ve své podstatě naprosto jednoduchý a vše vypovídající. Stejně tak, i když s nepoměrně nižší intenzitou, je vše vypovídající také posprejování nebo nabarvení sochy Winstona Churchilla v Praze. Obdobím obrazoborectví už jsme si v evropském kontextu prošli v období husitství a nutno říci, že ačkoli činnost husitů obohatila křesťanskou církev o nejeden proud, co do kulturního odkazu toho zanechala spíše méně než více a spíše bořila a vypalovala, než budovala. Zidealizovaný pohled na husity podpořený komunistickou ideologií je možná vyzvedává na piedestal v Česku, troufnu si ale tvrdit, že ve zbytku Evropy bude jejich vnímání o poznání negativnější.
Vybírat pouze jeden aspekt ze života významných osobností je ošemetné, a neplatí to přitom jen pro aktuální vlnu černobílého hodnocení života a činů osobností minulosti. Je opravdu vše, co vykonal Kryštof Kolombus, tak špatné, že si nezaslouží (jak absurdně to zní) mít vztyčenu sochu? Byl opravdu Winston Churchill takový prevít, že má jeho socha nést hanobící nápis „Byl rasista“? Pokud ano, kde se zastavíme?
Rudyard Kipling zahrnul do své sbírky Písně mužů básně Zpěv bělochů a Břímě bělochů. Dovolím si z nich část citovat:
„Toto je krok — jím kráčí bílý muž,
cizí kraj když očistit jde,
pod nohou kov a nad hlavou blesk,
hlubinu tam i zde.“
a
„To bělochů je břímě:
své syny vyšlete,
ať v cizích krajích slouží
těm, jimž prý pány jste;
ať obranný jsou pancíř
divochům divných ras,
z nichž každý plaše zírá,
půl děcko a půl ďas.“
Mark Twain v Dobrodružství Huckleberryho Finna zase píše:
„Jim vzpomínal na ženu a na děti v dáli, byl skleslý a stýskalo se mu; on totiž ještě jakživ nikdy nebyl mimo domov; a myslím si, že měl svou rodinu stejně rád, jako mají svou rodinu rádi bílí lidé. Zdá se to nepřirozené, ale hádám, že je to pravda.“
nebo
„Praskla nám hlavice válce. – I propána! Stalo se někomu něco? – Ne, milostpaní, nikomu. Jenom to zabilo černocha. – To to ještě dobře dopadlo; protože někdy přicházejí k úrazu i lidé.“
Nuže, vezme se na vlně dnešních dní a spalme všechny Kiplingovy a Twainovy knihy, zavřeme muzeum Marka Twaina, pošlapme jejich odkaz, vždyť nebyli nikým jiným, než rasisty! Nebo ne? Nebo bychom snad měli vnímat jejich dílo jako odkaz a podrobit je kritickému hodnocení a zkoumání, pohlížet na ně jako na svědectví doby? Je mi z duše odporné číst ony Kiplingovy verše, povyšující jednoho člověka nad druhého jen kvůli barvě kůže, stejně jako číst Twainovy texty, v nichž jsou lidé jen kvůli barvě kůže považováni za věci. To ovšem neznamená, že by mě snad někdy napadlo jejich dílo zničit! Ba právě naopak, věřím, že čím víc se budou jejich díla číst a čím více se budou vnímat paradigmatem dnešní doby, tím víc bude kontrastovat zhůvěřilost a absurdnost dřívějšího přístupu k lidem jiné barvy pleti. Dobový kontext je totiž to, co je pro posouzení činů a myšlenek nepostradatelné.
A propo, nemůžu ani souhlasit se směšováním pohledu na osobu a na její dílo, resp. odkaz. To, co vyšlo po smrti Michaela Jacksona najevo, neznamená, že dojde k zavržení jeho přínosu k hudbě; to, že byl Kevin Spacey obviněn ze sexuálního obtěžování, z něj nedělá špatného herce, to, že byl Woody Allen obviněn z téhož, neznamená, že jeho dílo je zavrženíhodný brak. Jistě, pohlížejme na tyto osoby s vědomím známých okolností, ale proč hned zavrhovat vše, na čem se podíleli? Ani v nejmenším se tím nesnažím snižovat závažnost tvrzeného sexuálního obtěžování nebo zneužívání dětí, ale osoba a její chování a s tím nesouvisející dílo je něco úplně jiného. Pokud by se Michael Jacskon angažoval v hnutí za práva dětí nebo Kevin Spacey demonstroval za rovnost platů žen a mužů, prosím, pak by jejich činnost byla v přímém rozporu s životními postoji a nic jiného než odsouzení by si nezasloužili. Ale Thriller a zneužívání dětí mají k sobě stejně daleko jako House of Cards nebo Annie Hall a neprokázané sexuální obtěžování. Má prababička vyprávěla, jak za první republiky navštívil ves, ve které bydlela, prezident Masaryk, na koni. Okolo něho se shlukovaly děti, Tatíček je přitom švihl jezdeckým bičíkem. Neznamená snad takové chování, že byl ageista? Neměli bychom vyrazit na Hradčanské náměstí a svrhnout jeho sochu? Ne, přirozeně ne.
Karel Kryl v Písni neznámého vojína zoufale křičí: „Pomníky stavíte, prosímvás, komu?!“ To je ta správná otázka. Zasluhují v kontextu doby osobnosti zdvižení jejich pomníků? Nepochybuji o tom, že si to evropští současníci Leopolda II. nebo Edwarda Colstona mysleli. Kontroverzní jsou totiž tyto osobnosti až z pohledu dneška. Totéž se už ale nedá říct například o Stalinově frontě na maso nebo o za normalizace všudypřítomných Leninových bustách. Trvám však na tom, že sochy a pomníky, které se nijak nevymykají standardním rozměrům, není na místě strhávat.
Jsem přesvědčen, že jakákoli socha doprovázená vysvětlujícím popiskem, který může činy (a dílo) vyobrazeného člověka zevrubně popsat a případně vyvolávat diskusi, za to stojí. Socha Ivana Koněva na pražském Náměstí interbrigády diskusi po přidání vysvětlujících panelů vyvolala, jeho role v osvobození i okupaci Československa nebo v maďarském povstání byla probrána více než hojně. Výsledkem shody dosažené demokratickým hlasováním bylo její odstranění. Rozdíl mezi odstraněním sochy po veřejné diskusi a odsouhlasení zástupci občanů a mezi spontánním stržením sochy bez jakékoli diskuse a v návalu hněvu je více než zřejmý.
Nemůžeme prostě zapomínat na minulost a zbavovat se odkazů na ní jen proto, že nám to zrovna teď není příjemné. Jistě, není nutné mít v každém druhém městě umělecky nijak význačnou sochu Lenina, neznamená to ani, že bych byl zastáncem zachování Stalinova pomníku na Letné, kdyby ještě stál. Ale mementa dob minulých jsou jednoduše důležitá – v Chemnitz je i nadále obří hlava Karla Marxe a i když mě osobně se zdá obludná, je to přesně ten druh umění, který je schopen podnítit veřejnou diskusi.
Na závěr musím citovat Raye Bradburyho, konkrétně promluvu kapitána Beattyho ke Guyi Montagovi z knihy 451 stupňů Fahrenheita. Právě na tu jsem si totiž vzpomněl, když jsem viděl záznamy ze strhávání všemožných soch ze všemožných důvodů a odsuzování všemožných osobností za všemožné tvrzené poklesky:
„Teď si vezměme například menšiny v naší civilizaci. Čím víc je obyvatelstva, tím víc je menšin. Hlavně abyste se nějak nedotkli citů milovníků psů a chovatelů koček, citů lékařů, advokátů, obchodníků, ředitelů, mormonů, baptistů, unitářů, Číňanů, Švédů, Italů, Němců druhé generace, Texasanů, Brooklyňanů, Irčanů, lidí z Oregonu nebo z Mexika. Postavy vystupující v této knize, v této hře, v tomto televizním programu jsou osobnosti čistě smyšlené, nemají představovat skutečné malíře, kartografy nebo řemeslníky kdekoli na světě. Čím víc se zvětšují trhy, Montagu, tím spíš si musíš dát pozor, aby ses nedotkl něčích názorů. Je třeba šetřit nejvnitrnější cítění těch nejnepatrnějších menšin. Spisovatelé plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje! — A oni je zavřeli! Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy, tak to alespoň prohlašovali ti zatracení snobští kritici, rozbředli ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt, říkali kritikové. Ale čtenáři, kteří věděli, co chtějí, byli spokojení a udrželi při životě obrázkové seriály. A samozřejmě také pornografické časopisy se stereoskopickými fotografiemi. Tady to máš, Montagu. Nepřišlo to shora od vlády, cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, vůbec ne! Bohudíky, celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátů.“
Nevnímám politickou korektnost jako problém, považuji ji dokonce v demokratické společnosti za nezbytnou. Kde ale najít dělicí čáru mezi korektností a hyperkorektností? A není revizionistický přístup k osobnostem minulosti vedený optikou dneška pod heslem „včera hrdina – dnes padouch“ sprintem do hyperkorektního světa, o kterém mluvil kapitán Beatty?
