Zřejmě nejznámější dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského bylo poprvé vydáno v roce 1866. Má smysl ho ještě v dnešní době číst? Má co nabídnout?
Klasická četba v dnešní době ztrácí své publikum. Do určité míry je to – a to zejména u česky píšících autorů – způsobeno jazykem (příkladem za všechny budiž Babička nebo Rozmarné léto, jejichž přečtení je pro mnohé srovnatelné s procházkou ve španělských botách), do určité míry pak také tím, že témata, která byla ve své době přelomová a náměty šokující, už z dnešního pohledu takové nejsou. Namátkou je možné v tomto případě zmínit třeba Paní Bovaryovou, v době vydání naprosto skandální román o nevěrné ženě už dnes nabízí víceméně jen nepříliš zajímavý vhled do života na francouzském venkově a maloměstě v devatenáctém století.
Ruská klasická literatura devatenáctého století také některými (z dnešního pohledu) neduhy trpí. Například extrémní rozvláčností, která koreluje s rozsáhlostí ruské krajiny, vždyť třeba Oblomov vstal poprvé z postele až okolo sté strany! Rozvláčnost ovšem nemusí být vždy negativum, Oblomovovo filosofování v posteli mělo přece jen něco do sebe. Na druhou stranu, a už se dostávám k Dostojevskému, takoví Běsi jsou roztahaní, nebál bych se dokonce říci upachtění, až hrůza. Po špičkách se v nich stále našlapuje okolo jakéhosi nevysloveného tajemna, všichni pouze naznačují a vypravěč stále slibuje, že se vše dozvíme později. Když to ale trvá celé čtyři stovky stran, je to k uzoufání.
Také u Zločinu a trestu je možné některé neduhy nalézt. Mým největším problémem byla emocionální vyhrocenost všech postav, které v knize vystupovaly. Neustále někdo křičel, zoufal, plakal, blouznil, šílel a urážel se. Jestli dříve emocionalita sloužila k navození napjaté atmosféry, na mě nefungovala.
Co bych jako neduh označil u Běsů, byly sáhodlouhé a nicneříkající monology. Ve Zločinu a trestu ale žádné takové nebyly. Ne snad, že by v knize nebyly monology nebo že by nebyly sáhodlouhé, ale naprostá většina z nich měla nějakou myšlenku a pointu.
Pro kontext shrnuji příběh Zločinu a trestu – Rodion Romanovič Raskolnikov, student práv v Petrohradě, zabije starou lichvářku a její sestru. Co zpočátku vypadá jako loupežná vražda, se ukáže být filosofickým pokusem na sobě samém. Raskolnikov se po dlouhém boji se svým přesvědčením a částečně také se svým okolím k vraždám přizná, je odsouzen k nuceným pracím na Sibiři, kde se s pomocí mladé ženy, jež je do něho zamilovaná, postupně odvrací od svého původního, v lecčems až nihilistického, přesvědčení.
V čem spočíval onen Raskolnikovův „pokus“? V ověření hypotézy, že lidé jsou ve světě rozdělení do dvou skupin. První skupina, majoritní, je skupina obyčejných lidí, jejichž hlavním účelem je plodit další obyčejné lidi a otrocky poslouchat. Druhá skupina, čítající odhadem desítky až nižší stovky jedinců, je skupina vlastních lidí, kteří mají dar nové myšlenky, pokroku, mají právo přestupovat zákon a bořit zaběhlé pořádky. Vlastní lidé vyžadují zničení dosavadního ve jménu lepšího. A protože jsou nositeli pokroku, mohou se bez jakýchkoli výčitek svědomí rozhodnout i zabíjet (ovšem „pouze“ úměrně velikosti své myšlenky). Raskolnikova zajímalo, jestli se může řadit do skupiny vlastních lidí, ale přestože si před vlastním svědomím vraždy obhájil, před ostatními projevy své vlastní psychiky neobstál.
Právě v této základní myšlence Zločinu a trestu Dostojevskij mistrně vystihl obecné paradigma, jemuž dala budoucnost praktický rozměr, když bylo nepřímo zneužito některými vládnoucími ideologiemi. Vždyť co jiného je z pohledu extrémního nacionalisty vlastní národ, co jiného byla z pohledu německého národního socialisty árijská rasa, než skupina vlastních lidí? Skupina těch, kteří se cítí být dějinami předurčeni k tomu, aby vládli, a mohou proto bez jakýchkoli výčitek prolévat potoky krve. Hitlerův pohled na Židy jako nelidi a Slovany jako podlidi je už pouhou kategorizací Dostojevského obyčejných lidí, nad kterými vládnou lidé vlastní. Totéž koneckonců platí i pro komunismus – vlastními lidmi byli ti, kdo „pochopili“ ráj beztřídní společnosti a vládu proletariátu. Dějinná predestinace společnosti byla zcela zjevná a komunisté jako nositelé oné nové myšlenky běh dějin pouze urychlovali. Že při tom docházelo k vraždám a úmrtím milionů lidí? No co, velikost myšlenky byla dostatečná a svědomí… co je svědomí? Členové politbyra, vlastní lidé, se ve prospěch obyčejných lidí (a jim navzdory) přece snažili o jejich budoucí dobro.
V tomto ohledu nemohu než citovat Tonyho Judta z knihy Intelektuál ve dvacátém století, kde v rozhovoru s Timothy Snyderem řekl: „Důležitý rozdíl odděluje ty, kdo provádějí výpočty ve jménu budoucnosti sami za sebe nebo v zastoupení druhých, a ty, kdo považují za své právo podobné výpočty provést a ostatním je vnutit. Říct, že jsem ochoten nyní trpět pro nepoznatelnou, možná ale lepší budoucnost, je jedna věc. Posvětit utrpení druhých ve jménu nějaké neověřitelné hypotézy je něco úplně jiného.“
Sama podstata Raskolnikovovy myšlenky je totiž zrůdná. Břemeno veškerého pokroku (v tomto případě utrpení) totiž přenáší na obyčejné lidi, zatímco člověk, považující sám sebe za „vyvoleného“, v metafyzických úvahách pluje nad mrtvolami vršícími se ve jménu budoucí nepoznané a v tu chvíli nepoznatelné lepší společnosti.
Druhou myšlenku hodnou pozornosti i v dnešní době je nutné citovat: „Ten, kdo má pevný a silný rozum a pevnou a silnou vůli, může lid ovládat! Kdo se odváží velkých věcí, tomu dají za pravdu. Kdo se dovede vysmát vznešenému, ten se stává jejich zákonodárcem a nejopovážlivější ze všeho má podle nich největší pravdu! Tak to doposud bylo a navěky to tak bude! Kdo to nevidí, je slepý!“
Je možné si trochu oddychnout, že dnešní političtí představitelé nejsou až tak jiní, než byli lidé kdykoli dříve, i když se to tak zdá. Často to totiž vypadá, že se předhánějí ve snaze ponořit se hlouběji do morálního bahna. Když si člověk myslí, že už dosáhli absolutního dna, najdou se tací (a paradoxně stále titíž), co dokážou jít ještě níž. A proč? Inu proto, že kdo se dokáže vysmát vznešenému, ten se stává zákonodárcem, a nejopovážlivější ze všech má největší pravdu! Proto se budu kývat nad klenoty jako Brůna senior, proto se za Peroutku nikdy neomluvím, proto budu mluvit vulgárně v celostátním rozhlase, proto dám milost pravomocně odsouzenému několikanásobnému vrahovi, proto… má smysl pokračovat?
A konečně třetí myšlenka Zločinu a trestu, kterou jsem si podtrhl jako aktuální, se objevila až v samotném závěru, v Raskolnikovově snu. Lidstvo napadla jakási forma nákazy: „Avšak dosud nikdy se lidé nepokládali za tak rozumné, nikdy si nebyli tak jisti svou pravdou, jako se to zdálo nakaženým. Nikdy se jim nezdály jejich soudy, jejich vědecké závěry, jejich víra i mravní zásady tak neotřesitelné. Nákaze a šílenství podléhaly celé osady, celá města a celé národy. Všichni byli pobouřeni a nechápali jeden druhého, každý byl přesvědčen, že jedině on má pravdu, a trápil se při pohledu na ostatní, bil se do prsou, plakal a lomil rukama. Lidé nevěděli, koho a jak soudit, nemohli se dohodnout, co mají pokládat za zlo a co za dobro.“
Dostojevskému se nedá upřít, že dokázal vystihnout neklidnou lidskou duši, která se v průběhu let příliš nemění. Mění se ovšem prostředky, které lidé k prosazování svých nových revolučních myšlenek mají k dispozici. Společnost se radikalizuje, ať už v jakémkoli směru, a moderní prostředky jsou katalyzátorem radikalizace. Někdo by zavíral hranice, někdo by vytvářel striktně homogenní společnost, někdo by plošně a okamžitě zakazoval spalovací motory, někdo by zakázal mluvit o vystoupení z Evropské unie a někdo by zakázal Evropskou unii. A za každým takovým „někým“ se šikují řady stejně radikálně naladěných (obyčejných?) lidí. Zločin a trest je proto možné v dnešní době vnímat jako varování před černobílým viděním světa a extrémy všeho druhu. Není varováním před progresivismem, připomíná, že zavírat se do svých myšlenkových a názorových bublin není řešením a že podstatou udržení civilizační slupky společnosti je komunikace. Což je ve světě, kde všichni mluví, ale nikdo neposlouchá, velmi aktuální.
