Ideová vyprázdněnost politiky je jevem, který dosud neměl v novodobé historii českého státu obdoby. Vychází z toho, že volby nevyhrávají myšlenky a vize, které nejsou tím, co zajišťuje voličskou podporu a tím, co bude oceněno v průzkumech veřejného mínění. Avšak stát a společnost, která nemá svou ideu, vizi svého dalšího směřování, je státem a společností, která degeneruje, utápí se v marnosti a pseudoproblémech.
Český stát měl, v nedlouhých obdobích demokratické formy vlády v novodobé historii, vždy cíl, za jehož splněním směřoval a jehož dosažení bylo metou, které bylo hodno leccos podřídit a obětovat. Cíl největší, za nímž směřovali čeští politici v devatenáctém a na začátku dvacátého století byl jasný – větší míra autonomie na Rakousku – jakmile bylo zjevné, že k trialismu nedojde. O samostatném státu se odvažovali hovořit (či snít) jen ti nejodvážnější. V té době považovaní za nejnaivnější. Byli to právě tito naivkové, kteří stáli v první linii nelehkých bojů slov v palácích a kongresových sálech, když došlo na lámání chleba, lámání Rakouska. Titěrnou každodenní prací, částečně popsanou v Čapkových Hovorech s TGM, se sen českých vlastenců naplnil měrou vrchovatou a my, Češi, jsme se mohli realizovat na vlastním území a s vlastní suverenitou. Zodpovídali jsme už jen sami za sebe, nemohli jsme již dále skuhrat, že to či ono je „nařízení z Vídně“, z té zlé Vídně, která nemá pro nás, Čechy, pochopení. Hektické prvopočátky časů, kdy si Češi vládli sami, měly přesto postupné cíle, jejichž dosahování posouvalo společnost blíže a blíže k ideálu, který vysnil právě Masaryk – ke slušné, mezinárodně přijímané liberální demokracii. Navíc, plnění postupných cílů společnost morálně uspokojovalo, protože úspěch společnosti, státu, je také úspěchem jeho obyvatel. Rok 1920, vstup do Společnosti národů (jakkoli později nefunkční). Rok 1921, vytvoření Malé dohody (opět, jakkoli později nefunkční). Rok 1924, spojenecká smlouva s Francií (už bych se opakoval). Rok 1935, spojenecká smlouva se Sovětským svazem. Na poli vnitrostátní politiky měnová reforma, modernizace právního řádu, budování pohraničního obranného systému a rozvoj průmyslu, až do vypuknutí hospodářské krize. V části Hovorů napsané na začátku třicátých let dvacátého století Masaryk věřil, že pokud republika vytrvá alespoň dalších 20 let, lidé demokracii přivyknou a kultivuje se politické prostředí, které, přiznejme si otevřeně, nebylo v období První republiky kdovíjak korektní. Leč, nestalo se.
Také po roce 1989 měla společnost cíle, ke kterým směřovala. Rozdělení Československa nebylo cílem, který by si společnost prioritně vytyčila, spíše vyplynul z okolností a určité deziluze z polistopadového dění. Co ale bylo cílem společným pro Čechy i Slováky, bylo lumírovské otevírání oken do Evropy, ač v poněkud odlišném smyslu. Samostatná Česká republika (teď už si my, Češi, vládneme opravdu úplně sami) identifikovala svou základní ideu: stát se suverénním, liberálně demokratickým právním státem zakotveným v evropských strukturách, který vzhledem ke své minulosti prosazuje dodržování základních lidských práv; a dva základní cíle: vstup do Severoatlantické aliance, aby byla zajištěna obranyschopnost republiky, a vstup do Evropské unie, aby bylo zajištěno demokratické směřování a zejména aby naše exportně orientovaná ekonomika profitovala z výhod vnitřního trhu. Prvé se zdařilo v roce 1999, druhé o pět let později. Pro obojí bylo nutné splnit dílčí cíle a dokázat, že máme na to sedět u stolu se zástupci zemí větších, silnějších a, zcela upřímně, úspěšnějších a vyspělejších. A ono to vyšlo! My, Češi, když chceme, opravdu něco dovedeme! Dovedeme si pro dosažení cílů utáhnout opasek, vykasat rukávy, dát se s vervou do práce a být úspěšní. Jen potřebujeme vědět, proč to vlastně děláme. Potřebujeme mít cíl, ke kterému směřujeme, cíl, po jehož dosažení se na pomyslném žebříčku „vyspělosti“ vyhoupneme o kousek výš. Ne z pohledu jiných, z pohledu našeho vlastního, abychom si mohli říct „Jo! Dokázali jsme to!“ a zvýšit si tolik potřebné společenské sebevědomí. Potřebujeme zkrátka ideu, se kterou se identifikujeme a za kterou se budeme bít. V dlouhodobém horizontu ne nutně konkrétní (například zachování liberální demokracie a státu, ve kterém se lidem dobře žije), v krátkodobém horizontu nicméně konkrétní být musí. Dlouhodobého cíle totiž není možné dosáhnout bez plnění cílů dílčích, menších, avšak neméně důležitých.
Splněním cíle v podobě vstupu do Evropské unie se ale česká společnost odlepila od pomyslného žebříku a pluje ve vzduchoprázdnu. Odnikud nikam. Žádný další krátkodobý cíl si společnost nestanovila (nebo nenašla nikoho, kdo by byl schopen jej artikulovat, což je možná ještě horší). Jakási bezprizornost, bezcílnost dalšího směřování ale společnost otupuje. V přímém důsledku otupuje také politické reprezentanty, kteří se rekrutují právě z řad společnosti. A jak už to bývá s bezprizorním jedincem, který neví, co chce a kam směřuje, začala si i česká společnost vytvářet vlastní, zástupné problémy, ve kterých se utápí, ztratila přesah a zabývá se… čím vlastně?
Cíl, který se sám nabízí již z titulu členství České republiky v Evropské unii, je přijetí eura. Jistě, my Češi bychom pro to museli něco udělat a my Češi bychom tímto tématem žili a identifikovali se s ním, ať už pozitivně, nebo negativně. Odhlédneme-li od mnohem více emotivních než racionálních debat o tom, co může euro České republice přinést, jednalo by se o dílčí cíl, který je v dohledném časovém horizontu splnitelný a který může dát Čechům možnost znovu si říci ono „Jo! My na to máme!“ a zvýšit jim sebevědomí. Ne tak přijetí eura, jako spíše splnění stanoveného cíle by pak bylo tím, co by se pozitivně odrazilo ve společenském smýšlení a optimistickém naladění společnosti. Dílčích cílů se nabízí více, dá se dokonce říci, že na nich panuje celospolečenská shoda – nutnost provedení reformy penzijního systému snad ani nikdo nezpochybňuje, stejně jako nezbytnost řešení sociálních otázek, zneužíváním sociálních dávek počínaje, problematikou předluženosti lidí zdaleka nejen v sociálně vyloučených lokalitách konče. Ne všechny dílčí cíle musí být vyřešeny najednou, stejně jako nemusí být najednou pojmenovány. Jakmile budou ale označeny jako záležitost celospolečenského zájmu a významu, společnost se s nimi identifikuje a dojde-li k jejich úspěšnému dokončení, bude následovat snad více úlevné než hrdé „Jo!“. Samozřejmě s tím rizikem, že objektivně seznatelné splnění cílů (vstup do NATO, do EU, přijetí eura) ztrácí na lesku se složitostí stanoveného cíle, neboť čím složitější cíl je, tím menší část společnosti se s ním dokáže identifikovat a považovat ho také za svůj úspěch.
Celospolečensky přijímanými lídry českého národa byli doposud ti, kteří dokázali pojmenovat právě onu vizi, ideu jak dlouhodobou, tak krátkodobou. Z toho také pramenilo jejich přijetí společností a to, že byli považováni za lídry, za určující osobnosti. Byla to tedy právě schopnost pojmenovat vizi, která v očích společnosti legitimovala politiky a vedoucí představitele. Legitimita politiků se odvíjela od jejich schopnosti přijít s tématy, která společnost přijme za vlastní, identifikuje se s nimi a bude pracovat na jejich dosažení. Pakliže posledním milníkem ve smyslu splněného celospolečenského cíle byl vstup do Evropské unie, odešla spolu s generací čerstvě porevolučních politiků schopnost vize a cíle najít? Koketováním s myšlenkou přijetí eura, ostřelovanou z Hradu ostrými náboji skepticismu, začali politici zabředávat do debat, které neměly s dlouhodobou vizí směřování České republiky mnoho společného. S příchodem ekonomické recese pak debata o vizích, byla-li ještě nějaká, odezněla zcela. Dosud se k ní nikdo nevrátil. Co tedy v očích společnosti legitimuje současné politické představitele? Proč jsou voleni politici, jací jsou, když to není kvůli vizím a cílům (neb i strana bez hodnotového zakotvení a volebního programu dokáže vyhrát volby)? Společnost, možná vlivem kapitalismu, možná vlivem pokřivenosti komunistického režimu, s jehož paradigmatickou tezí „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ se dodnes potýkáme, možná vlivem globalizace, možná kombinací mnoha faktorů, se od hledání vizí pootočila k hledání peněz. Je to tak dnes právě ekonomický úspěch, který poskytuje legitimitu politikům. Počínaje Itálií, přes Francii a Spojené státy až do dnešní České republiky, zvolený politik nemusí být (a není) vizionář, nemusí ani identifikovat konkrétní krátkodobé cíle; z pohledu značné části společnosti je dostatečným kvalifikačním předpokladem pro zvolení jeho ekonomická úspěšnost. Rovnice je jednoduchá – byl-li člověk úspěšný v byznysu a vydělal peníze, bude jistě úspěšný také jako politik. Ví, co chce, něčeho dosáhl, něco vybudoval a krást už přece nepotřebuje. Přímá úměra. Prostě budeme stát řídit jako firmu. Stejným způsobem se pootočila i rétorika představitelů státu – ne prosazování idejí, ale peníze jsou to, za co politici lobují. Příkladem je ústup od prosazování lidských práv v Číně k ekonomické diplomacii a shánění investic, bez ohledu na jejich původ. Nač sankce vůči Rusku, zapomeňme na fakt, že porušilo a porušuje mezinárodní právo tím nejostentativnějším způsobem, chceme svůj export, chceme své peníze. Využijeme je dobře, dají nám totiž v očích společnosti legitimitu a budeme znovu zvoleni. Morální principy končí pohřbeny pod hromadou bankovek. Jaroslav Foglar ústy jednoho z členů Vontské rady prohlásil: „Vždycky jsme své Velké Vonty volili podle toho, jakými byli, co uměli a ne podle toho, co kde komu dali!“ Že by odhadl posun v tom, co společnost považuje za legitimační prvek pro svého lídra?
Má-li společnost růst (jak ekonomicky, tak duchem), má-li být sebevědomá a schopná čelit výzvám dnešního světa, musí mít vizi svého vývoje a cíle, prostřednictvím kterých chce k vizi směřovat. A legitimním lídrem musí být ten, který vizi nabídne, cíle stanoví a přesvědčí společnost o jejich potřebnosti. Máme takové?
